Na první setkání přichází 44letá žena, která není spokojená s tím, jak se stravuje a žije. Chtěla by změnit hned několik věcí, překonat zvyky, které jí už nevyhovují, a nahradit je jinými. Brání jí v tom pochyby, že to dokáže. Motivací je pro ni její rodina a starost o vlastní zdraví. V úvodu si vyjasňujeme podmínky spolupráce a domlouváme se na třech sezeních, po nichž bude následovat rekapitulace a dohoda o ukončení spolupráce nebo jejím pokračování.
Marta se na mne jako na kouče obrací s tématem potřeby nastartovat změny ve svém dosavadním životním stylu.
Nejprve se věnujeme Martině současné situaci. Marta popisuje, s čím u sebe není spokojená, co by chtěla změnit. Její nespokojenost souvisí zejména s její nadváhou. Vnímá, že pro ni nastává životní etapa, kdy by měla začít řešit svoje stravování, svou další budoucnost – jak ji bude trávit, jak se bude cítit, v jaké bude kondici. Bavíme se o tom, jak k současnému stavu přispívá ona sama a které vnější vlivy na ni působí.
Postupně si uvědomuje, že jí nejde jen o změnu stravování, ale že se jedná také o zavedení pravidelného pohybu a cvičení, o promyšlenější a kvalitnější trávení mimopracovního času vůbec. Pokračujeme komunikací o výsledku, kterého by chtěla Marta v rámci naší dlouhodobé spolupráce dosáhnout. Marta: „Chtěla bych mít nějaké kilo dolů, pocit spokojenosti, že dělám něco pro své zdraví.“ Já kouč: „Co bys chtěla mít namísto shozených kil?“ Marta odpovídá…
Já kouč: „Jestli souhlasíš, můžeme teď zapojit tvoji představivost. Představ si, že se potkáme za rok. Ty záříš štěstím, jsi spokojená, je to tak, jak to chceš mít, … vyprávěj mi o tom.“
Marta: „Jsem svěží a nosím oblečení, které jsem dosud nemohla mít, třeba i triko bez rukávů. Vejdu se do kalhot, které mi byly malé, vidím se ve věcech, které jsem nemohla nosit.“
Já kouč: „Kde v té představě jsi? Kde se vidíš?“
Marta: „U moře, na pláži, mám dvojdílné plavky.“
Já kouč: „Co děláš?“
Marta: „Čtu si, poslouchám hudbu, konverzuju na pláži s lidmi, povídám si s manželem.“
Já kouč: „Jaké schopnosti používáš?“
Marta: „Navázat hovor s lidmi, seznámit se.“
Já kouč: „Co ti to přináší?“
Marta: „Lepší pocit ve zvládání sebe sama, v sebekázni, zmírnění sklonu k pesimismu. Vnímám to jako šanci vyzkoušet si, že mám schopnost věci u sebe měnit – starat se o zdraví, využívat čas…“
Já kouč: „Kým v té představě jsi?“
Marta: „Jsem to pořád já, jsem svěží, přitažlivá, působím dobře.“
Já kouč: „Teď se prosím zkus přenést zpět do přítomnosti a vrátíme se k tomu, co bys chtěla mít na konci naší spolupráce? Co by mělo být výsledkem?“
Marta: „Nastartování změn – kromě změn v jídelníčku se taky začít hýbat, získat pocit, že to jde, že to dokážu nastartovat a udržet.“
Já kouč: „Co je pro tebe nastartovaní, na čem poznáš, že už jsi změny nastartovala?“
Marta přemýšlí a popisuje. Postupně si ujasňuje, co je pro ni dlouhodobým cílem. Ode mne jako kouče chce, abych jí pomohla, aby to dokázala nějak uchopit, začít, udělat první kroky. Ptám se jí, co nejmenšího můžeme spolu směrem k cíli udělat dnes? Následují další otázky a zase otázky. Marta usilovně pracuje až do konce setkání.
Začínáme uzavírat. Marta si odnáší „startovací bod“ – ujasnila si, co už má a co musí udělat. Nabudila sama sebe začít. Uvědomila si, že bez systematického plánování to nepůjde. Za nejužitečnější otázku Marta pokládá „co bude mít místo shozených kil“. Tak nad tím nikdy předtím neuvažovala a uvědomila si, že hodně získá. Taky jí bylo užitečné projít si „tou představou“. Pocit, který z toho měla, ji posunul, motivoval. Rozcházíme se s domluvou na experimentu, který Marta v době, kdy se neuvidíme, vyzkouší. Bude si všímat, co jí pomáhá v jejím snažení měnit stravování.
Užitečná otázka, kterou jsem si jako začínající koučka kladla po každém našem setkání. První část rozhovoru svou strukturou odpovídala spíše všímavému přístupu – popis situace s cílem jít více do hloubky, pak formulování výsledku (dlouhodobého cíle). Přístup jsem volila s ohledem na téma koučované, které je nevýkonového charakteru. Při formulování cíleného stavu jsem do „pracovního kufru“ integrativního kouče sáhla po modelu neuro-logických úrovní pracujícího s představou (koučink na základě přístupu M. H. Ericksona). Poté jsem s Martou pokračovala v duchu manažerského modelu GROW – cíl pro dané sezení, popis reality, možnosti, volba akčních kroků. Vnímala jsem, že Marta již chce odcházet s něčím konkrétním, chce něco udělat, GROW nám tak dobře posloužilo jako dynamická platforma.
Řešené téma – změna stravování, hubnutí, zlepšení vzhledu – ve mně vyvolávalo myšlenky na motivační systémy avoid, approach a attach a reaktivní režim. Příště se proto Marty doptávám na to, co ji sytí, zda má něčeho málo, v čem to pro ni bude výhra, když věci změní. Tedy ještě přesněji prozkoumávám, zda pracujeme s deficitem něčeho, nebo jde o počátek růstu (opět všímavý koučink). Také jsem si připomněla šest zákonitých fází postupu změny. Martu v současné 3. fázi přípravy na změnu čeká dojít až do finální fáze ukončení procesu změny.
V průběhu rozhovoru jsem se podle modelu Septetu z všímavého koučinku pohybovala na úrovni hlasu partnera, hlasu tazatele, hlasu reflektujícího, v určitém momentu také hlasu učitele, v závěru pak hlasu průvodce.
Rozhovor s Martou se odvíjel od dotazování na mezidobí přes ověření dlouhodobého cíle, formulování cíle setkání, akční kroky až k reflektování celého sezení: „Projdi si v mysli celé dnešní sezení od začátku až do konce a vybav si důležité okamžiky, které v něm proběhly.“ Chvíli mlčím a čekám. Pak pokračuji dotazem: „Které to byly?“ (všímavý koučink) Marta zmiňuje mimo jiné moment uvědomění, že novým věcem, které zavádí, musí uvolnit místo ve svém životě, a to jak časově, tak jakoby vnitřně.
Tentokrát se setkání odvíjelo v duchu systemického přístupu, bylo tedy spíše založeno na otázkách než na technikách. Marta pojmenovává proměnu svého hodnotového systému.
Témata jako cvičení a stravování měla pro ni minimálně v posledních několika letech nižší význam, hodnotu, prioritu, než jakou jim nyní chce dát. Zatím je musí obhajovat sama před sebou a pravděpodobně i před svým okolím. Marta si ujasnila, co ji tato změna bude stát a zda ji chce opravdu udělat.
Co se od minula změnilo? Všimla jsem si, že se Marta učí koučovacím postupům, rychleji rozumí stupnicím a škálám a přesněji odpovídá na otázky. Převzala také více iniciativy – přinesla si kuchařku a zápisník, zapisovala si.
Po dvanácti dnech se s Martou setkáváme znovu. Tentokrát je na ní vidět, že je uspěchaná a unavená z práce. Proto sezení zahajuji pozvolna. Ptám se, jestli místo dnešního setkání našla bez obtíží, jestli jí vyhovuje stůl, kde sedíme, zda má vše, co potřebuje, a můžeme-li začít (ericsonovský způsob zahájení, tedy naladění skrze souhlasné odpovědi na počátku, projevení zájmu o klienta, vyčištění prostoru sledováním jeho rozpoložení). Navazuji otázkami na prožívání štěstí v životě (technika tři kontrolky štěstí).
Dnes si chce Marta promítnout svůj běžný týden a zjistit, jak do něho rozložit všechny zaváděné aktivity – přípravu jídla a cvičení a ještě najít prostor i pro další aktivitu. Bere papír a propisku a začíná kreslit časový plán celého týdne. Moje role kouče spočívá v kladení otázek ve chvíli, kdy se Marta v procesu tvorby harmonogramu přestane orientovat nebo když zapomene něco „domyslet“ apod. Jinak se v podstatě sebekoučuje – klade si otázky a odpovídá si na ně, komentuje své uvažování, hledá nové možnosti, jak si poradit…
Proběhla tři sezení, tedy rekapitulujeme, kde na cestě k dosažení změn se Marta nachází. Je v půli cesty, má nastartování, plán, časový rozvrh, chodí na procházky a jí jinak, má částečnou zkušenost, že se jí to daří.
Spolupráce s Martou pokračovala ještě ve třech dalších setkáních. Skončila až ve chvíli, kdy si Marta byla „jistá“, že její nové návyky ve stravování a pohybových aktivitách získaly navrch. Že jsou „jejími“ a nehrozí, že je jen tak opustí. Občas se z doslechu dozvídám, jakou další túru zvládla, co nového podnikla, jak je vytrvalá a jak odkládá kilo za kilem.
Zpřístupňujeme koučink i tam, kde by byl jinak finančně nedostupný.